Zhava reka navzdy zkamenela,
zbavena zaru,
promenila se ve varhany,
jez hraji uz jen
tichou symfonii o zrozeni hor.

Varhany z cerneho kameni,
zdanlive chladne,
skryvaji v sobe jiskricky ohne
vecneho tvoreni a lasky,
jez zakleta je v barve smutku.

Cedic, obycejny kamen,
o nejz nezavadis ani pohledem,
a prece Te, clovece, ve Tvem dile
verne doprovazi zivotem.

Zastav se na chvili
a pohlad ho v duchu,
zbav cernou barvu
jejiho smutku.

Cedic pak prozari Te
paprskem lasky
a varhany zahraji
Odu na radost.

Neapolsky zaliv
pozdravilo slunce.
Modr rozlila se
po nebi i po mori.
Lode se vydaly
na sve cesty..

Z ranniho oparu
vynoril se Vesuv,
hora basniku.
I pohladilo ji slunce
svymi paprsky.

Zaradoval se Vesuv
a zaplavou tisicu
barevnych kvetu
na svych svazich
potesil srdce poutnku
z dalekych zemi.

Ve stinu Krusnych hor
z dilen Hefaista
zarem puka zeme.
Vyhasly krby,
voda, vitr a mraz,
vraceji se zas a zas.,
kamenne varhany
odhalil cas.

Z daleke stepi
prvni seminka bodlaku
a vysoke travy
na prsti zvetrale lavy.
Stedra zeme,
slunecni paprsky
ji hadi jemne.

Rozkvetle louky
a doteky motylich kridel,
tajemny svet barev
tanci svuj balet...
Stetcem chci oslavit Tebe,
nadherne Stredohori!

Kdyz nebe place,
slzy z mraku padaji.
Lide berou plaste,
ktere jeho smutek lapaji.

Kapka po kapce steka z tvare,
na nase hlavy dopada.
Poznalo lhare,
a tak o svem zklamani vyklada.

Cely tyden
v ulicich velkomesta
snim svuj modry sen
o Ceskem stredohori.

Hukot motoru
a klaksony aut,
ponura sed chodniku.
Vecne spechajici dav
zene me dal.

A zatim ve Stredohori
zpivaji ptaci,
kvetou skaly
a nad nimi poletuji
zlute perly
s cernymi pruhy,
otakarci.

Slunce vychazi
nad Radobylem,
a stredohorske kopce
se probouzeji
z modraveho oparu.

Je sobota
a ze ctvrteho nastupiste
se rozjizdi vlak
na sever.
Jediny den,
kdy v barevnou skutecnost
mohu promenit
o Ceskem stredohori
svuj modry sen.

Smutne tece voda na brehu stoji stromy,
Koberec jemne travy svou ruku poda.
Rozpustile vlnky rusi rozjimani,
Kdyz po spickach prichazi lesa pani.
Prinasi usmevy rada.

Tak jako koleba mama po vlasech rukou hladi,
Ke spanku v lese svadi ,vznesena dama.
Zvedave ptaci jdou se podivat
Svou muziku v korune zacali hrat
A myslenka zustala sama.

Pribehy kraci k tobe, staleti trvaji sami .
Rukama nikdy nelomi neslo to vzdy hrave.
Cas zastavil vsechna svoje tezka kola
Lod odplouva tise od smutneho mola
A jen tak sedis v trave.

Smutne tece voda na brehu stoji stromy.
Koberec jemne travy svou ruku poda.
Rozpustile vlnky davaji zapomneni ,
kdyz po spickach prichazi lesa pani,
odnasi smutneni rada.

Je prosinec a noci se nam krati,
po ranu mraz vse kolem ovlada
a ja doufam, ze se brzy vrati,
mozna malir bilou postrada.
Ze stromu skoro barvy slezly,
to ten silny dest je smyl
a nove jeste neprivezli,
i kdyz davno konec roku byl.
Jak tak barvy dolu lezou,
tak dnes kratce po poledni
zadne z nich uz nenaleznou,
odnes je dest posledni.
A krajina ted rozpustena,
tu malovat zas bude sam,
az malir znovu zaznamena,
ze zbylo bile platno a ten ram.

Tajemny pan s kloboukem a plastem do deste
prisel zas, nevim odkud se vzal.
Malir krajin, jez dlouho je na ceste,
se zastavil a chvili tu stal.
Tajemny pan s nimz se sem vkrad
uz od rana ten zvlastni chlad,
zacal malovat svou novou vizi,
aby vsem ukazal, ze neni cizi.
Stetcem z dob vrcholu imprese
maluje krajinu ruzne zabarvenou
a vsem, jemz zpusobuje deprese,
schvalne zapomnel na zelenou.
Tajemnym stetcem vsechno se meni
a listi pada, uz na stromech neni.
Je zvlastni, co on si dovoli.
Dokonce obraz splynul v okoli,
obraz, jez maloval pan podzim.

Nedozirna, vlnici se hladina oceanu
a sedive mraky plne vody,
co vetsinu dne brani slunce svitu.
Ledovy vitr bicuje vlny
a voda z mraku
ve svem vecnem kolobehu
po kapkach splyva
s rozbourenym morem.

A jednoho dne se stane zazrak -
na jednom miste se voda
nahle vari a syci
a dalsi jeji vlny ustupuji,
jako by se baly.
Cestujici na osamele lodi
driv nez skalnate pobrezi Islandu
spatri kour a ohen na mori.

Ohen, co zavreny byl
pod dnem oceanu
rozrazi brany sveho vezeni,
bojuje s vodou,
ktera mu brani,
a vysoko nad jeji hladinu
vyhazuje rozzhavene kameni.

Boj ohne s vodou,
v nemz se nezabiji,
kdy jen protivnici
meri spolu sily.
Boj za novou zemi
pro zivot.

Ohniva fontana
zari do noci
nad vodami oceanu
a tisice jasnych hvezd
rozhazuje kolem sebe
na oslavu zrozeni ostrova.

U kamenne zdi,
v kameni Ceskeho stredohori,
vyrostla vysoka
divizna nezna velkokveta.

Svym zarive zlutym kvetem
chtela potesit smutnou zed,
pamatujici slavu
kraje vyhaslych vulkanu
a pozdravit poutniky,
co zahoreli laskou
ke Stredohori.

Zeme vydechla
a nahle se zachvela,
vyslehl ohen
a s nim
tisice hvezd
vzletlo k nebi.
Hvezdy pak zhasly
a na zem se vratily
v podobe
cerneho kameni.
Ze zeme vytryskla
zhava reka,
i ta se chladem
promenila v kamen,
ve spoustu kamen'...

Medvidku muj malicky mas nezbedne tlapicky, ocicka jak koralky jenz
sviti pekne do dalky jsi cely tuze sladoucky jak Medvidecek heboucky!

Kdyz slunce prevezme nad oblohou moc,
jeho zlatave sipy vzdy ukonci noc.
Se sluncem rozkvete nejeden kvet,
a smutek se v radost promeni hned.

Cerna,menici se v cervenou az rudou,
pak oranzovy jas probehne ospalou pudou.
A nakonec,po rozvaznem vystupu na hluboke nebe,
probudi zluta po ranu i tebe.

Pocit,kdyz slunecni paprsky dotykaji se tve tvare,
a nebo,kdyz do tela pronika ti kouzelna zare,
ten nicemu se nemuze vyrovnat,
desti,snehu,mozna stesti snad.

Slunce...uz i to slovo samo hreje,
mir,lasku a pokoj celemu svetu preje.
Slunce...tak jasne,mohutne a plne sily,
to ono naplnuje zivotem vsechny me zily.

Je tak daleko a presto dotyka se te,
muzes ho spatrit kdekoli na svete.
Je svetlem v temnote vesmirne,
to,co dokaze je obrovske a nesmirne.

Stojim tu sam u cesty
a rostu jiz sto let.
Vzpinam sve vetve k nebi
a dekuji Bohu za zivot.

Kazdy den se raduji
z vychodu slunce.
Dokazi vzdorovat
vichru a bouri.
Jsem domovem
ptaku i brouku.
V mem stinu odpociva zver
i clovek.

A prave Tobe, clovece,
prekazim u cesty,
kterou chces rozsirit.

Jsem silny
a chranim slabe.
Jen z jednoho mam
velky strach.
Bojim se, clovece,
Tvych rukou,
ktere dovedou zabijet.

Chci zit,
rozdavat krasu
a radost.
A proto Te, clovece,
prosim,
nezabijej me!

A znovu jsem v tom kraji,
kde se od brehu Labe
kopce strme zvedaji.
Po jejich svazich,
sluncem prohratych,
vinice do vysky splhaji.

Jdu cestou,
kde ticha krasa kamene
promlouva ke mne
o davne dobe velkych dramat,
kdy psaly se dejiny Zeme.