"Jeden muž provedl strašlivou věc :
frknul a obrovský chuchvalec
z nozder jeho se vyvalí.....
... co byste nyní čekali ?
že se za hnusný čin omluví ?
ne ! nacpal si ho do huby !
Věřte mi, bylo mi do pláče " !

... otřás se starý Kropáček ;
když znechuceně chtěl si odplivnout
hlen uvíz na bradě, nechtěl se hnout....
.... muž vtáhl jej zas do sebe.....
potom si mumlá pro sebe :
... " nakonec ... buď jak buď ,
nemá to nejhorší chuť " !

Mé srdce tluče jen pro tebe, nemůžu žít už bez tebe.
Ty jsi moje štěstí i radost, mám těch lží a pomluv dost.
dokážu ti svou lásku dát a nikdy ti v ní nezalhat.
Budu si tě híčkat a vážit a nikdy bez tebe už nedokážu žít!

Uchopil kus tužky
jenž válel se mu po stole,
ze stolku sebral papír
který nepopsal s ní ve škole.

Zůstal zcela nedotčen a pak,
odešel znovu potají
tam někam do dálky
s myšlenkama pryč
dokud hodinky pozpátku mu tikají.

A tak byl zase s ní,
s tou milovanou dívčinou.
Do očí vehnal jí slzy,
pak nevinně řekl:
,,Promiň, tajně chodil sem za jinou.´´

Teď v hlavě má zmatek,
stále jen slyší tu svou větu
ona už NENÍ,
už nikdy nebude vládnout jeho světu.

Spletitost myšlenek klíčí teď nad stolem,
lampa svítí, nebliká.
Křižovatky života otvírají své brány,
někdo jim uniká.

Myšlenka malá, skromná, odvážná však přec,
uniká z brány, za níž je jen pec.
Proč sedět za pecí, říkanky dětské opakovat znova?
Vyletět do světa, to je nová doba!?

Vše vědět, vše znát chce neznající,
však podívej se na vrásky do sta, tisíce, milionů lící.
Každá ta vrátska je jedno zklamání, dívej se na ně, nic ti v tom nebrání.

Dívej se často na zklamání lidí,
poslouchej Ezopa, jenž do nich vidí.
Ze starých příběhů příklad si vem,
až potom se rozběhni z té brány ven.

Spletitost myšlenek pomalu se rozmotává,
zbývá jen jediná: "Kde se najde sláva?"

Do mnoha lící se podívej,
na jména jich však zapomeň.
Podle těch lící, těch vrásek pak usuzuj,
že množství slavných se zmenší - to dobře zpozoruj.

Sláva ti zmizí, nechtěj "dělat kariéru",
jen moudrým a spravedlivým buď!
Tvá řeč, tvých myšlenek rej - to vše mělo by mít víru
v nějakou lásku, v nějaký děj.

Byla si má hvězda,
byla si mé nebe,
já sem vždycky miloval jen a jenom tebe.
Dala si mi naději, ale
šanci si mi vzala,
vybrala sis hokejistu a
na mě ses vysrala.

Teď sedím doma sám a
z okna pozoruji nebe,
nevím koho hledám, ale
asi znovu tebe.

Vždycky sem Tě chtěl,
vždycky sem Tě miloval,
byla si fakt jedinná svou lásku sem Ti daroval.

Dal sem Ti svou lásku,
k ní ještě něhu a
ty mi přesto chladneš jako kopa sněhu.
Tak zavři teďkom oči a
nastav svoje dlaně,
já dám Ti naše vzpomínky
tak mysli jenom na ně.

Nemůžu se hnout a
dělat další kroky,
snad to chápeš když,
snažil sem se přes 2 roky.
Zničila si to a
všechno je to pryč,
nejsem to, ale já
ten kdo drží v ruce bič.

Stále sem Tě chtěl, ale
teď to asi vzdám
chtěl sem tvojí lásku, ale
bolesti už více nehledám.
Nemůžu jít dál,
už nezmůžu s tím nic
asi teďkom tušíš
co chci Ti tímhle říct.
Možná se Ti zdá, že
je to špatnej sen,
to si teda piš
já odhodlanej sem.

Chci to teď skončit,
chci to teď vzdát,
tak zapomeň na to, že
měl sem Tě kdy rád.

TA PRAVÁ LÁSKA JE KDYŽ UŽ TRVÁ ASPON´ 20 LET.TA LÁSKA JE JAKO NÁDHERNÝ SEN ALE VÁŽNĚ NÁ DHERNÝ A NEDÁSE POPSAT.SLOVY,SLOVY TEN SEN MŮŽE BÝT SKUTEČNOST.ALE MUSÍ TO O BADVA OPRAVDU CHTÍT.KDYŠ TO NECHTĚJÍ TAK LÁSKA ZANIKÁ.

" Nesnáším , věřte mi... opilce Blahnu !
jakmile k němu se... jen trochu nahnu,
cítím, jak vypouští plyny !
skutečně, jen z vlastní viny
.... u stolu sám sedí ! ničema !
židle je téměř již zničena ....

U stolu našeho... hezký potlach...
v tom někdo zařve : " k zemi !... poplach " !
.... všichni křičí... nejvíc starý Ptáček..
" oslepen jsem úplně přívalem těch sraček " !
.... i číšník ... též výčepní zasažen !
nestoudný Blahna... hasiči odtažen !

Mám tě rád jako vodu v potoce Mám tě rád po třech letech stejně jako po roce Mám tě rád jako zakázaný ovoce který nejvíc chutná prostě TĚ MILUJU tak už nebuď smutná :)

" Doktore ! jste člověk, co nemoc pozná.....
řekněte pravdu ! aťsi je hrozná " !
... tak sténal mladý Kropáček....
tvář se mu křiví od pláče !

"Chlape ! jste samý bolák a hlízy....
(nerad to říkám.... i když jste cizí )....
..... vidím zde rovněž vytékat hnis....
Pane ! vždyť vy máte syfilis" !

"Oddych jsem si doktore ! dám vám snad sto polibků !
.... já blázen měl obavy, že mám asi kopřivku " !

muj kluk tam sedi, a vkoutuse bví, ja sem tak zamilovana jak donej tak i do idola ty js i muj idol a to dobre vis ja chtela bych te polibit ,a dal uz se nezmenit,poslu ti dopis podobny jako tenhle, at zlasky nebo protebe ja techci mit a dal jeste zit kdys nevim jak ti to mam ric tak se kokni nic vi

" Když jsem večer čekal na starého Grosse,
nevěda co dělat... dloubal jsem se v nose......
Hlídám ! .....za chvíli se ještě více stmí....
... já jsem zde ; můj komplic, - za hřbitovní zdí
krade tam měděné urny !
... večer byl skutečně chmurný .....
ten chlap ňák dlouho nejde......
v tom slyším... ,, stůj ty šmejde " !

vidím, že stala se strašlivá věc....
Grosse tam přepadl kostlivec !
...... s mrtvolou starého Vančaty
pohlaví rvou mu i s varlaty !

.....Přes pole prchá starý Mihule.....
v běhu se modlí a křižuje !

proč né já,
proč vždy tě líbá,
někdo jiný když né já.

já jsem u tebe,
moucha na stěně,
já na tebe koukám zasněně,
ale ty praví opak.

a co pak,
když se mi vyhíbáš.
na každého se usmíváš,
a na mě mračíš.

V bytě se zabydlelo ticho smutek,
v duši chlad, zmatek srdce svírá,
venku déšť tma, snad nebesa pláčí?
asi ano, dny nastávající jsou smutku zasvěceny,.!

Když láska odjíždí mi a já nemohu ji obejmout,
trápení žal si podávají ruce a ti zlí radují se,!
Proč musí to tak být,proč musím smutek přijmout,?
Když život,osud mi nakloněn nebyl,
tak proč smutek musím přijmout,?

Však je tu láska ten nejtajnější a nejkrásnější cit,
dovede naplnit štěstím a radostí,jen musí oba chtít,
Proč tedy musím smutek přijmout,?
Odpovědi neznám,snad jen že s láskou chci být,!

Nemohu to nijak ovlivnit,i když vroucí je ve mě cit,čest,
Proto hostem jsou mi trápení,bolest,smutek,snad i trest?
Nejraději bych někam utek,v širý les,tam ulehl bych v mech,
kapradí se vyzpovídal,že žal a smutek musím přijmout,
ale odpověď se lesem nese,jak studený dech,!

Nad mojí postýlkou
něco se vznáší,
to andělé z nebes
lásku mi snáší.

Pak ve snech si žiju
s pocitem slasti,
po zaznění tónu
jsem opět v pasti.

I přes to, že usínám
v postýlce sám
jsem skutečně vděčný,
že ve snech Tě mám.

Teď ležím a čekám
na dnešní sen,
tiše jen doufám,
že Ty budeš v něm.

Ležíš si na břísku a
já na tobě sedím,
na tvoje vnady
upřeně hledím.

Protřu své dlaně a
namažu mast,
od zhora dolů
bude to slast.

Prsty Ti projdu po celičkém těle,
vrtíš se,
vzdycháš,
tohle Tě bere.