Alíkův koutek - Básník

http://basnik.alikuvkoutek.cz/?


[ Přeskočit na obsah ]
Internetový koutek Martina Cetkovského | http://basnik.alikuvkoutek.cz/? | http://www.alikuvkoutek.cz/?

Alíkův koutek

Básník


[ Zpět na navigaci ][ Přeskočit na obsah ]

O lásce, vyznání, zklamání, stýskání (Básník)

Nejčtenější básničky

[736-750/2945]   ^   << 1 ... 30 ... 40 ... 46 47 48 49 50 51 52 53 54 ... 60 ... 70 ... 100 ... 150 ... 197 >>

(Bez názvu)

Tak malo Te znam, a preci jsi mi vsim...
Plnou hlavu Te mam, snad ani nevis o cem snim...
Autor : Lukáš Simon - Luckyn
Věk : 20
Email : lukas.simon@tiscali.cz

(Bez názvu)

Slunce vychazi kdyz jdu spat.
Nikomu nevadi, ze se nemuzu smat.
Chci jen zavrit oci a zivot znovu prozivat.
Nevedet, co je to bolest a strach.
Slyset ptaci hlas, sum vetru a bublani vodopad.
Citit teplo, ktere prochazi kazdym kouskem meho tela.
Chci vlastne umrit, takhle jsem to chtela.
Proc, protoze nemuzu zrvat, jinak bych celemu svetu vykricela, ze
moje
laska navzdy odletela. Tam, kde zivot je raj, nenavist a zal nema
moznost
vstoupit.
Ta slova nici kazdeho, kdo se bouri.
Ten kdo vzda nema pravo na zivot.
Proc se to stava, proc je to zlo?
Vzdy srdce nam trhava!
Bud zbohem lasko, budu ti navzdy verna!

(Bez názvu)

Mam Te rada, Ty to vis, ale delas,
ze o me vubec nestojis.
Ja vim, jsem jeste dite. Ale prece mohu rict:
MILUJI TE!!!

Autor: Franceska (12)

Bez názvu

Každý den tě vidím ve škole,
každým dnem tě miluji více.
Pročpak ty chodíš za jinou?,
pročpak já nemůžu být tvou?
Ty mi řekneš"už mě nebavíš",
já myslím si že ty jsi velký hříh.
Jen jsem to od tebe slyšela,
proudy slz na tváři jsem cítila.
Tak už mi sakra pokoj dej,
nepiš mi a neozývej.
Tys mi ublížil a děláš to dál,
každej se mi jenom smál!!
Tak už mi sakra nepiš!!!
Miluji tě!!!
(pro Marca,který mi zlomil srdíčko na tísíce kousků)

Autor: Lindík (14)
Poslední aktualizace: 13.02.2007

Co je to krasa?

Krasa je laska,laska je sazka...na esa.
Eso je trumf s kterym si pohravas a nikdy jej z rukou nevydas.
Na to prilis dobre vis co mas,
a co nemas chces mit vic a vic
vyjes jak vlk na mesic.
Chces zpet cos ztratil kdysi
a ptas se,ted ci jsi?
Smutkem se uziras,
dvere k ni si n atisic zapadu zaviras.
A znovu se ptas,co je to krasa?
Ona je krasa,ona je tva sazka...na esa

Já vím

díváš se na mě
pohledem anděla
mou duši objímá hřích

dělám to co se nedělá
jestlipak to víš?

nejsem ta hodná, nejsem nesmělá
nechoď už blíž.

myslíš,
že můžu lepší být.

co když nechci?

mlčíš?

díváš se na mě
tím pohledem

znejistím..

já nechci abys mlčel
jenže,
to ty víš.

chtěla bych tě spoutat, ovládnout
dostat se k tobě blíž
chtěla bych se v tvých očích zahlédnout

proč pořád mlčíš?

kroužím kolem tebe
ten kruh..
je jako znamení
láká mě to, překročit jej
ale
nebudeme pak ztraceni?

poprvé promluvíš
a to co řekneš..

.............já vím.

Autor: Jenny
Poslední aktualizace: 09.05.2007

Poděkování...

Když dostala jsem první pětku,
v podchodu vykouřila retku
a s partou píchla si do žil koku
v hospodě u baru vypila deci moku
byla jsi zoufalá.
Tolik jsi prosila,
tolik jsi plakala,
dík tobě maminko, svou smrt jsem přežila.

Stála jsi u mně, jak svatý obrázek,
tichounce,
bez křiku,
nářků a otázek.
Já jsem z tvých dlaní sílu brala,
s tvé lásky moudrost načerpala.
Tys postavila mně na nohy.

Už stojím pevně, nemusíš se bát.
Chci podobat se tobě.
Až poviji svoje první robě
to cos mi dala, já jemu chci dát.
Děkuji ti.
Všechno cos mi dala ukrývám v paměti.
Lásku, něhu, úsměv, oči pohlazení.
Taková, jako ty maminko
snad žádná jiná neni.

Autor: Vyvialová H
Poslední aktualizace: 03.04.2006

Podivná předtucha

Bláznivá předtucha

Jel jsem v první letošní sněhový den do Berouna. Těsně před sjezdem z dálnice v pravé poledne, jsem zpomalil a v levém jízdním pruhu mne předjíždělo šedé osobní auto, které pokračovalo dál směrem na Prahu. V tom kraťoučkém okamžiku jsem na zadním pravém sedadle zahlédl &#8222;Jí&#8220;, milovanou dívku svých snů. Alespoň jsem si to v tom okamžiku namlouval, byl to jenom mžik. Byla, nebo nebyla to ona? To nevím, ale ta podoba byla naprosto totožná. V tom okamžiku mne napadla jen jediná myšlenka, &#8222;dnes má Pusinka doma není&#8220;. Ale kde by byla? Je málo pravděpodobné, že by šla k mamince, ta tady byla minulý víkend.
Od toho okamžiku jsem zpanikařil a přestal jsem reálně uvažovat. Ztřeštěnější předtucha než, že šla za tím &#8222;svým&#8220;, mne ani nemohla nenapadnout. A v té zmatenosti mysli mne už vůbec nenapadlo, že by snad mohla být ještě někde jinde. Mučil jsem se svými pošetilými myšlenkovými pochody a nedalo mne, abych při návratu do Zdic, jsem neprojel kolem jejího domu. Auto z malým vlčkem tam nestálo. To mne jenom utvrdilo v mé žárlivé domněnce. Honzíku &#8222;neblbni&#8220; utěšoval jsem se, &#8222;nic to nemusí znamenat, vždyť bylo večer ošklivé počasí a mohla autíčko dát do garáže, nebo šla po nákupech&#8220;. Sám sobě si najednou připadám jako šmírující pitomec, a nadávám si, že si zbytečně ubližuji a týrám se. &#8222;Honzíku, přece takhle hluboko nemůžeš klesnout, to je pod tvoji úroveň&#8220; snažím se sám sebe uklidnit &#8222;neblázni, přece si může jít kam chce, kdy chce a s kým chce a ty nemáš do toho co kecat a už vůbec to ovlivnit&#8220;. Ani by si to nepřála, určitě by se jí to nelíbilo. Jenomže ta myšlenka zamilovaného byla silnější. Zbytek odpoledne nebyla se mnou řeč. Vidím ji soustavně denně před sebou ale nyní s ještě větší intenzitou.
Pak jsem v jednom okamžiku ucítil tu její zvláštní energii, která mne žene za ní. Ta začala sílit a já dostal signál, že musím jít tam kde bude. Nemůžu se tomu ubránit, jsem v transu a nic mne v tom nemůže již zabránit. Doma jsem sdělil že jdu vyvenčit malou a současně odnesu noviny. Vždy je tam nosím až v pondělí, ale musel jsem mít nějakou záminku.
&#8222;Bobino jdeme&#8220;, řekl jsem malé, taky milované jezevčici a už jsme hnali. Potvora malá, furt zdržovala, taky jí voněli její potenciální milovníci. &#8222;Nezdržuj lumpíku, copak nevíš, že pospíchám k své Pusince&#8220;? Rychle doběhnu do baráku kam předám noviny a už klušeme tam, kde tuším, že ji určitě uvidím. Mám s tím letité zkušenosti vím, že se nespletu. Nemá to žádnou logiku, ale vím, že to tak funguje a prostě to tak bude. Přijde to najednou jak z čistého nebe a musím za ní. Jdu a neustále si promítám, co jí řeknu, až ji uvidím, protože pokaždé se mne zastaví srdce a pak někdy blekotám nesmysli, jak nějaký zamilovaný student.
Jenomže jak tak jdu kolem toho jejich dlouhého baráku, začnou se mne honit zvláštní myšlenky. Vím, že není doma a do hlavy se mne neustále vnucuje myšlenka, že mimo Rokycany je již od pátečního večera, ale možná se hluboce mýlím.
Honí se mne bláznivé představy že ten, o kterém si myslím, že někoho má, je pravděpodobně někdo z Plzně, nebo blízkého okolí. (přesvědčuje mne stále, &#8222;nikoho, žádného muže nemám&#8220;, ale možná je si jenom jistá, že na to nepřijdu, že se to nikdy nedovím, když není z našeho města ). Zhruba asi v první třetině chůze podél baráku si docela živě představuji jak se s ním miluje.
Jen někdo v podobné situaci jako já si dovede představit, co v tu chvíli prožívám a jak trpím. Ale to mé druhé tolerantnější Já říká, &#8222;Honzíku co blbneš, nemůžeš přece očekávat, že tak krásná, nádherná a smyslná žena bude bez muže. Její přirozená ženská žádostivost potřebuje občas muže, který ukojí její tělesné vášně. A tebe, Honzíku milý, tebe přece nechce&#8220;.
&#8222;A co chceš, vždyť jsi jí to v tom posledním dopisu jasně napsal, že ji přeješ lásku a štěstí, aby byla milována a milovala se, tak proč teď nad tím naříkáš a proč se tím trápíš, stejně na tom nic nezměníš a jenom se krutě těmi myšlenkami mučíš&#8220;. Možná ji zbytečně a hloupě křivdím, ale když těch signálů je tolik.
No ale netrap se, když ji tak bezmezně mučivě miluji a myšlenka, že se miluje s někým jiným mne beztak hrozně bolí. Vím jak by mne přesvědčila, že jiného nemiluje, ale to ji říct nemůžu. Na to musí přijít sama.
To už jsem v poslední třetině baráku a říkám si &#8222;To je divný, proč mne mozek a tělo sem táhlo, když zde nikde ta moje věčně milovaná není? Není možný, abych se někdy spletl. Mám cukání ještě alespoň trošku nakouknout na druhou stranu baráku ale ještě jsem se otočil a v tom jsem uviděl &#8222;Jí&#8220;, tu milovanou dívku svých snů. (Má intuice mne opět nezklamala.)
Pohledem na ní jsem unesen, vidím jak její krásná postavička se vztyčenou blonďatou hlavičkou s nádherným lehounkým lehce houpavým krokem, kráčí proti mne. Je kouzelná a krásná. Chvěju se vzrušením a současně strachem jak bude reagovat na to, že tady jsem.
Musím se přiznat, taky jsem tou skutečností překvapen, (ale mile překvapen) přestože vím, že má intuice je naprosto neomylná. Celý rozechvělý najednou nevím jak na tu situaci reagovat, přitom si celou dobu promítám, co jí řeknu až jí potkám a teď najednou zmatkuji jak k ní promluvím. Ještě že jsem vzal sebou tu malou chlupatici, &#8222;Hele Bobino, koukej kdo tamhle jde, běž se podívat&#8220;. Ta malá jí samozřejmě poznává a má z ní radost, poskakuje kolem ní a já bych radosti jako janek poskakoval taky.
To moje zlatíčko, má milovaná, musela být asi taky dost zaskočená, nečekala to a v jejich očích byl zvláštní výraz překvapení a možná i obavy, že se jí budu ptát kde byla a co tam dělala. Ani ve snu by mne nenapadlo dělat ji scény nějakým výslechem. Mám ji natolik rád, že si nemohu dovolit riskovat, abych si jí popudil proti sobě a ztratil jí. Vše má předem odpuštěno. Potřebuji jí, nemohu bez její přítomnosti normálně žít, protože vím, co to se mnou dělá, když jí delší dobu nevidím. Věčnost jsou pro mne tři dny, natož týden. Začnu byt nervózní a nemohu se na nic soustředit.
Ale k věci. &#8222;Pusinko Ahoj, a ty malá neskákej na paničku&#8220; mluvím k oběma miláčkům najednou. &#8222;Ahoj, co ty tady děláš, že ty tady na mne čekáš aspoň hodinu?&#8220; (byl jsem tam jen asi pět minut). Blekotám něco o těch novinách, a vysvětluji, jak zapracovala intuice. &#8222;Odkud jdeš? ptám se. &#8222;Jedu z práce&#8220; odpověděla. &#8222;ale ne tady z práce, ale z Plzně. Pak mluví o tom jak dlouho jede a jaká je sjízdnost cest, já mluvím podobně o jízdě do Berouna. Pak si bohužel neodpouštím otázku &#8222;to si tak dlouho v práci, to děláš takhle do večera&#8220;? (vím od ní, že občas chodí v sobotu dopoledne na čtyři hodiny). Její reakce v tom okamžiku byla zvláštní &#8222;Nó, jó, tedy tak dlouho né &#8222;. V tom okamžiku vím, že jsem to s prominutím posral, to jsem tedy nechtěl.
Přitom to byla jen taková banální otázka, kterou bych jsem se tak zákonitě zeptal kohokoli známého. Nic jsem tou otázkou nesledoval, i když to z předcházejících vět není asi věrohodné. Jenomže já měl takovou obrovskou radost, že jí vidím, že všechny předcházející myšlenky byli ty tam a štěstím jsem se jenom chvěl. Ale ta odpověď mne zarazila a najednou jsem byl táákhle malinkej.
Zvláštně se jí přitom změnil hlas, jeho barva i tón. Její oči v té chvilce byli jiné. Dívala se zvláštním dlouhým pohledem do mých očí, jako by čekala, jak na tu její odpověď budu reagovat. To už jsem si v duchu říkal &#8222;Honzíku a dost s otázkami, nech na ní co a zda ti řekne, kde byla celé odpoledne. Nedověděl jsem se pak už vůbec ale vůbec nic&#8220;.
Mám však právo to vědět? Nemám, je přece volná a ničím mi není zavázána. Řekla jen to, co mne říci chtěla a neřekla to, co mne říci nechtěla, ale musela mít k tomu pádný důvod abych se to nedověděl. Ale na druhé straně zase, kdyby byla na nějaké nevinné návštěvě, nebo po nákupech, tak by to zcela normálně řekla, vždyť o nic nejde. Neměla by důvod mi to neříct. Nemá povinnost se mne zpovídat ale pokud o nic nešlo, tak proč ne ? Nebo, že by mne chtěla trošku natáhnout a vyzkoušet, co to se mnou udělá? Tu myšlenku jsem zavrhl, ví jak si všechno beru a jak se budu trápit. Přece mi vědomě nechce ubližovat..? Píchlo mne však silně u srdce a v hlavě nastal obrovský zmatek a zděšení, že je to tak, jak jsem to před chvilinkou v hlavě probíral. Ty mé blbé úvahy a myšlenky byli najednou zpátky. Jak kruté, chvilku jsem pobyl v nádherném opojení štěstí a v mžiku mne to štěstí opustí a spadnu dolu. A tak moc a moc jsem se na ní těšil.
Ale to již jsem byl hezky rozhozen a nechtěl jsem, aby to na mne poznala. &#8222;Prosím dej mi pusinku&#8220; oslovil jsem jí. Rozhlédla se opatrně a jemně jsme se políbili. &#8222;Jdi do tepla, ať nenastydneš, Ahoj Pusinko&#8220; rozloučil jsem se. Odcházel jsem od ní se smíšenými pocity. Přesto jsem jí byl vděčný alespoň za to, že jsem jí mohl vidět a lehce ji na rozlučku políbit. Pak se ještě při odchodu otočila a ptala se ani již nevím na co, jen matně si vzpomínám, že se mne ptala něco k té předvídavosti. Ani nevím co jsem odpověděl.
Šel jsem domu jak zpráskaný pes ( vlastně jako dva psy, ale ta malá Bobina si z toho nic nedělala, ta byla v pohodě) a cestou jsem si vzpomněl, že takhle podobná situace se mne již s ní před měsícem jednou stala. Na nevinnou otázku &#8222;Pusinko, kde pak jsi byla v sobotu a v neděli&#8220;? se mne taky dostalo neurčitých a nic neříkajících odpovědí &#8220;byla jsem pryč, bylo mne tam krásně a hezky, jenom jsem se válela a užívala jsem si&#8220;. Říkala to tak zvláštně dvojsmyslně, jako by zkoumala, jak budu reagovat. Taky s tím zvláštním tónem a výrazem v očích (jako by říkala, a co tě je po tom?). &#8222;To mne opravdu nemůžeš říct?&#8220; zeptal jsem se znovu. &#8222;No jó, byla jsem u mámy&#8220; odpověděla nevrle. Tenkrát mne to taky dlouho bolelo. Říkal jsem si, &#8222;proč&#8220;?, vždyť jí tak moc miluji, ničím ji neubližuji.
Láska je někdy tak bolestivá a krutá a ještě víc, když je jen jednosměrná.
Ale život jde dál. Možná se v těch myšlenkách o ní hluboce mýlím a zbytečně jí &#8222;obviňují&#8220; z toho co nedělá a neudělala. Je to třeba jen výplod mého pouhého strachu, abych neztratil lásku. Snad mi to odpustí, protože ví jak jí miluji. I když vím, že jí budu milovat i kdyby to tak bylo. Bude si a může si dělat co chce. Na mne to nezáleží, nebudu a ani to nemůžu ovlivňovat. Přeji ji, aby byla šťastná. Ona snad ví, že chci pro ní jen to nejlepší. Nedám na ní dopustit. Vše je předem odpuštěno.
Jsem a budu vděčný za každý okamžik s ní. Š í l e n ě jí M I L U J I.
Vím, že tuhle noc neusnu, takže jsem sedl a v noci vznikl tenhle příběh.

Dovětek: Já bláhovej, jsem jí hodinu po setkání poslal čtyři zprávy přes SMS o tom jak jsem to setkání vnímal, a pak s prosbou aby mne alespoň slovíčkem potěšila, ale odpovědi jsem se nedočkal. Asi jsem to zpackal, ale tak mne je třeba, asi dělám z toho zbytečně ukvapené závěry a nelíbí se jí to. Ten kalich hořkosti jsem musel vypít do dna. Asi jsem si ho zasloužil. Mám z toho podivný strach a je mne teskno u srdce. Snad se má Pusinka dovede alespoň trošičku vžít do mé pozice, pochopí mé jednání, odpustí mi a bude mne i nadále mít ráda (moc ráda).
Moc bych si to přál.

Napsal věčně a nekonečně, leč marně zamilovaný Honzík .

Autor: Honzík
Poslední aktualizace: 06.12.2008

S láskou

S láskou dokážeš vše,
pro lásku uděláš vše,
ale bez lásky ani žíti se nemůže.

Poslední aktualizace: 07.05.2005

Sen

Hawkeay jeho jméno je, přec není indián, on nezrodil se z řeky a není
šarlatán. On dobře ví, že nesmí padnout v zem, že bojovat se musí s
láskou, s úsměvem.
Náhle ses mi odcizil, kampak jsi šel? Raněné přiváží, není čas na
kašel..Jsou jich desítky, snad i více..všichni pracují ze všech sil, však
ruce má každý jen dvě..Plukovník má o tebe starosti,velké,převeliké.Jdi za
Hawkeym! Slyším jeho hlas.Jdu poslušně, ne však pro
příkaz..Nevnímáš,nevidíš,neslyšíš můj hlas..Ach ty tvrdohlavče,proč tu s
tebou ztrácím čas?Copak nevíš,že tě miluji..Pročpak se zamykáš?Práce je u
konce,za chvíli snad vyjde slunce a osmahne nám tvář.Slunce vyšlo a já
uslyšela tvůj hlas.Mhouříc oči nevidím tě,však cítím tvou blízkost,zas a
zas.Tančíme valčík v táboře bez příkras.Plukovník se usmívá,spatřit
stoupat páru ze sprch,ztišuje svůj hlas.Jdu pak za tebou do bažiny,tam
najdu tě snad..Sedáme na postel...ach,líbej mě zas.

Ty a Já

Jsi jako mráček,co spadl z nebe,nechci nic jiněho,chci jenom Tebe.Vítr do ouška přestal mi šeptat,chcese mi brečet a musim tleskat.Jsi muj pán od mého srdce klíč,proč nemaš mě rád?Tvá lhostejnost je bič.Myslela jsem že pujdeme spolu ke hvězdám,zatím jsem tady a ty jsi tam.

Autor: misa
Poslední aktualizace: 31.07.2007

Ženy

Ženské tělo to je krása, nad kterou vám není
přestože jsem ateista, hned dám na modlení
Rtíky rudé jako máky, prsa něhou vábí
klín je poklad nejvzácnější, jenž každého svádí

Nic lepšího na mou věru, nedalo se stvořit
nemůžem to kritizovat, musíme se kořit
Ženský půvab muže láká, jako můry oheň
klín nás mocně přitahuje, byl pro nás tak stvořen

Muži často rozum ztrácí, srdce v hrudi buší
za tu krásu bez váhání, prodali by duši
Vrkají a cvrdlikají, slibují a prosí
a když milou namluví si, jak pávi se nosí

Autor: Milan Verner
Poslední aktualizace: 18.04.2006

(Bez názvu)

Dotykal jsi se mych rtu,
byl jsi princem mych nocnich snu.
Neverila jsem na stesti,
neverila jsem,co mi carodej z karet vesti.
Nakonec jsi prisel a byl jsi to ty,
prozivali jsme spolu nadherne dny.
Zamilovala jsem se z celeho srdce,
ted mam krvi potrisnene moje ruce.
Zabila jsem nasi lasku,lasko,tolik me to mrzi.

Autor: Jana (18)

(Bez názvu)

Me oci v plaminky se meni,
a srdce tve zas v nich se ztraci,
me city meni se zas k nepoznani,
mit kridla jako preletavi ptaci...

Autor: Beruska (20)

(Bez názvu)

Samota nikdy nepatrila k tomu,co chtela od zivota.Chtela toho
dokazat dost,mela svoje plany a cele.Ale to vsechno slo jen uskutecnit
po
boku toho,jehoz tak milovala.Milovala ho moc a trpelive cekala,az se
vrati.Tesila se az bude moct kazdou volnou chvily staravit snim,az spolu
budou zase planovat spolecnou budoucnost.Byl jejim celym zivotem,jejim
kazdym dnem,kazdou chvilkou,byl jeji vsechno co mela a co chtela
mit,Kazdymu vypravela jak ma vybornyho kluka a jak ho moc miluje a tesi
se
na jeho navrat.S kazdym jeho dopisem v ni pribivalo stesti a pocit,ze
miluje a ze je milovana.Pri myslenkach na nej vsechny kazdodenni
starosti
zmizeli.Peclive odskrtavala v kalendari kazdicky den,ktery priblizoval
jejich setkani.
Az jednou..Prisel dopis,nevedela od koho.Mela divny pocit,tusila neco
zleho,bala se,ze se mu neco stalo.Kdyz ten dopis precetla rozplakala
se.Mela najednou pocit,ze vsechen smysl zivota,ktery vkladala do nej,je
pryc,ze se ji vsechno borti pred ocima.Ten dopis,ktery popisoval jeho
napln dnu tam v dali ji uplne ohromil!

Autor: Bara (15)

Nejčtenější básničky

[736-750/2945]   ^   << 1 ... 30 ... 40 ... 46 47 48 49 50 51 52 53 54 ... 60 ... 70 ... 100 ... 150 ... 197 >>

URL adresa stránky: http://basnik.alikuvkoutek.cz/?FID=82&
Alíkův koutek | http://www.alikuvkoutek.cz | webmaster@alikuvkoutek.cz
Copyright (c) 1998 - 2013 Martin Cetkovský (webmaster@alikuvkoutek.cz)
Alíkův koutek | webmaster@alikuvkoutek.cz | Administrace
Copyright © 1998 - 2013 Martin Cetkovský | Portions of Design © 2005 Jan Klesnil
Veškeré pravopisné chyby jsou záměrné a mají Vás pouze pobavit (ale napište mi o nich :D).